Jak najít klid? Jak meditovat? A proč to nejde?

Jak najít klid? Jak meditovat?
A proč to nejde?

Bylo mi zhruba 10 let, když jsme doma měli nádherného černého kokršpaněla Rona. Měl to být lovecký pes mého otce, myslivce, ale nějak se to nepodařilo. Ron byl prostě „pošuk“.

Jakmile šel ven, nejlépe do lesa a odepnuli jsme ho z vodítka, okamžitě mizel do nejbližšího křoví, chytil stopu a už byl z dohledu. Volali jsme ho, hledali, ale marně. Zase se vrátil až když se smrákalo, my byli unavení, hladoví, naštvaní a když Ron přišel, pěkně to od taťky schytal, až mi ho bylo líto. Tak se taťka rozhodnul, že už ho nikam brát nebude, protože by ho mohlo rozpárat třeba prase, nebo by při honu mohl naběhnout do rány. A tak nadosmrti zůstal Ron v kotci na dvoře.

Co bylo špatně?

Kde byla chyba?

Vždycky jsem si myslela, že v Ronovi. Dnes už to vidím jinak.
Proč? Ten pes jen následoval pudy a to, co pro něj bylo v tu chvíli přirozené.

Co to má společného s nalezením klidu ve Vaší mysli?
Všechno! Čtěte dál…

Co je nám přirozené?

Pro Rona bylo přirozené stopovat. Co je přirozené pro naši mysl už od doby, kdy jsme byli malí?
„Jé, podívej se, pipi. A kočička, kytička.. Hele, hele, éro, letí éro, Maruško!“ Těkat, přeskakovat,
spojovat si věci, využívat asociace.

Takže i když zrovna jíme dokonalý dort, stejně si ho nevychutnáme, protože u toho myslíme na to, že by to chtělo… „další kafe, fuj, kolik cukru si do kafe dává Helena, se nedivím, že je tak tlustá, se divim, že nemá cukrovku jako teta Hedvika, kolik je to let co umřela a jak dlouho jsme vlastně nebyli na hřbitově, no snad se o to stará Karel, jestli tam vůbec ještě dojde po té endoprotéze, jak se k němu v té nemocnici zachovali, no tam já bych tedy nešla, i když jak si vybavim to, jak máma byla naposledy s karpálama, takto bylo taky šílený, ježiši, ještě bych měla zavolat mámě, jak to dopadlo s tou…“

A tak se od dortu dostaneme přes cukrovku, hřbitov i Karla k vlastní mámě během pár vteřin a talířek je prázdný. A kdyby se nás někdo zeptal, na co myslíme, v tu chvíli vlastně ani nevíme. Naše mysl si jede na autopilota a těká si, kam potřebuje.
Stejně jako Ron se honil za svou stopou.

Meditujete?

A pak se rozhodneme meditovat!
Potřebujeme jít do klidu, zklidnit mysl, usadíme se do „správné“ pozice, kterou jsme viděli v televizi, knížce nebo na internetu a jdeme na to. Zhruba za 10 vteřin zjistíme, že ty nohy tam prostě nejdou poskládat. Nevadí, počáteční komplikace překonáme. Za dalších 10 vteřin začneme vnímat, že nás něco šimrá pod nosem. Snažíme se na to nemyslet.

To půjde!
Jenže je to úplně stejné, jak kdybych Vám teď řekla, ať hlavně nemyslíte na fialového
nosorožce na skate boardu.
Zhruba dalších 5 vteřin bojujete s tím, že se nepoškrábete, ale nakonec si řeknete, že bude lepší se poškrábat a pak už budete mít klid začít. Vrátíte se do pozice, zavřete oči a slyšíte, že na mobilu Vám pípla smska. „Co kdyby to byla máma, jak to dopadlo s tou…“ ale ne!

Nezvednete se, teď přece meditujete.
Jenže ta myšlenka na tu smsku je tak vlezlá… a vrací se. Vzniká ve Vás konflikt, který paradoxně eliminuje vytoužený klid, namísto toho ve Vás roste stres. V tu chvíli zachrastí klíče v zámku a je po.

Tak nic. Tak to zkusím zítra, nebo pozítří…

Trénink

Proč to tak je?
Jak najít klid?
Chcete toho po sobě moc!
Stejně jako v případě Rona bylo prostě „moc“ očekávat, že když ho vypustíme v lese, tak se na povel vrátí zpátky.

Chce to začít jinak.
Když začnete cvičit psa na povely, také začínáte jednoduchými povely, typu „k noze“. A děláte to
doma v obýváku, v bezpečí, a pokaždé, když se to povede, dostane pejsek pamlsek. Toto opakujete
několikrát denně.
Později prostor obýváku rozšíříte na dům, následně na zahradu. Teprve potom to zkoušíte mimo domov, třeba na louce a až následně jdete do lesa.

A přidáváte další povely, psa chválíte za úspěšné pokusy, odměňujete, až jste si jistí, že ho můžete vypustit v lese.

S naší myslí je to stejné.
Je to takový pes, kterého jsme naučili běhat si volně po lese a najednou chceme, aby poslouchala na povely.
Jenže ona utíká a toulá se u šimrání pod nosem a smsek.

Jak meditovat?

Jaké to má řešení?
Začínejte bez tlaku na sebe a v bezpečném prostředí.
Mějte na sobě oblečení, které Vám je pohodlné, sedněte si klidně na židli, nebo si lehněte, není potřeba se skládat do pozic tibetských jogínů.
Telefon si dejte do režimu letadlo – opravdu – ne ztišit zvuk, aby následně stejně zavibroval, nebo ho vypněte úplně.
V pokoji se zamkněte.
Spoustu ruchů okolního světa pohltí i klidná relaxační hudba.
Napijte se a dojděte si na záchod před tím, než začnete a hlavně, neočekávejte od sebe, že budete hned zpočátku ve stavu bez myšlenek s totálně vyprázdněnou myslí půl hodiny.

Mám kolem sebe mraky lidí, kteří meditují a neznám nikoho, kdo by začínal a toto mu hned od začátku šlo.
Když si dáte denní cíl 5- 10 minut a povede se Vám z toho minuta bez myšlenek, JE TO ÚSPĚCH!!!

Meditací je i to, když budete jen sedět a koukat „do blba“.
Případně můžete zavřít oči a koukat „do sebe“ – to je o něco užitečnější, protože si můžete uvědomit, jak se cítí Vaše tělo a co potřebuje.

Ideální je soustředit se na svůj dech. Nijak ho nekorigovat, nazadržovat, jen pozorovat.
To pro začátek absolutně stačí.
Až bude Vaše mysl jako pes chtít se naučit další povely, můžete přidávat.
Technik je nesčetně.

Usínáte u meditace?

Mně osobně v počátcích moc pomohly řízené meditace, kde mě hlas provází mým dechem i po mých myšlenkách.

A když u meditace usnete?
No a co? Tak to zřejmě Vaše tělo potřebuje. Nevyčítejte si to.
Vždyť nic Vám nedá klidu víc, než kvalitní spánek s odpočinkem před usnutím!

Pokud si chcete zkusit jednu takovou řízenou meditaci na téma eliminace úzkosti, jednu pro vás mám tady zcela zdarma.