Co to znamená?
Není snad sebevědomí a ego totéž?
Zhruba do svých 25ti let jsem v tom neviděla rozdíl, nyní už vnímám, jak je zásadní. Tak schválně: Jak snadno říkáte „ne“?
Když o Vás někdo hovoří nelichotivě, nakolik se Vás to dotýká?
Trápíte se tím, kdo si o Vás co myslí? Nevěříte si? Nelíbíte se sami sobě? Jste unavení? Vyčerpaní? Chcete to tak i nadále?
Děláte jen to, co vás skutečně baví, naplňuje a dodává vám energii, nebo je to tak trochu jinak? Umíte sami sobě upřímně říci před zrcadlem: „Miluju tě!“ a co s vámi udělá, když si řeknete: „Miluji každou buňku svého těla!“
Náročné otázky, že?
Pokud je vaše odpověď „No jasně, že se miluji!“, zkuste se zeptat dále: Jste k sobě nyní 100% upřímní?
Tak kolik procent tam je skutečná pravda….
Ten zbytek NENÍ vaše chyba!
Jsou to jen programy, jež se jako semínka zakořenila do Vaší mysli v dětství, kdy jste bojovali o lásku svého okolí, abyste jako „mládě“ přežili… Hodná holčička, či hodný chlapec, který přece neříká…, nedělá…, snaží se… Kdo to nezažil doma, u prarodičů, ve škole..?
Jakou to má souvislost?
Velkou! Dobrá zpáva je: LZE TO ZMĚNIT! Nejsme děti, jsme dospělí a svůj život si vytváříme sami. Tak, jak to právě chceme.
Nebojte se rozvázat tato pouta a posunout se sami k sobě, své opravdovosti, autentičnosti a štěstí, které k vám opravdu patří!
Jen udělat první krok!
Takový krok udělala i paní Dana. Po týdnu jsem jí psala, jak se cítí a Vy si můžete přečíst její odpověď:
Dobrý den Petro,
docela jste se dnes se svým dotazem strefila přesně do správné chvilky :).
Je pravdou, že určitě sama za sebe nějakou změnu cítím. Neřeším už tolik, jak nějaké věci co dělám, působí na druhé – to už mě tolik jako dřív asi nesžírá.
Nepřehrávám si v duchu již proběhlé rozhovory a nemám tendence si je analyzovat a pátrat, co jsem měla říct jinak, protože to mohlo působit nějak divně.
I v e-mailové komunikaci si po sobě nečtu kdoví kolikrát svůj text a neopravuji ho. Celkově určitě cítím větší lehkost a volnost..
Zbavila jsem se i svého zapojení do určitých aktivit, které mi vlastně úplně nebyly po chuti, ale dělala jsem je z nějakého pocitu zodpovědnosti. (měla jsem ten stejný den našeho setkání jet na celé odpoledne na seminář k programu Erasmus. Ze základní školy, kam chodí mí synové mě požádali o pomoc. Ale takovou formou, že nikde nebylo řečeno, kolik mi za to kdo dá. Čili se očekávalo mé zapojení zcela zdarma. Odpoledne jsem pak nikam nejela, řekla jsem si, že je to blbost a nemám čas na to plácat svoji energii. A že mi vlastně ani nevyhovuje tento styl práce, kdy se to vyvíjí nějak živelně. Potřebuji ať si přesně nějak řekneme, kdo co bude dělat, zda je to placené, kolik hodin to kupř, zabere atd..)
Tak to je asi ve zkratce zatím vše. Teď mě ještě čeká rozloučit se ve svém zaměstnání, kde končím v podstatě ze dne na den, protože jsem ve zkušební době.
A v pondělí jdu již do práce nové, abych se seznámila se svými novými kolegy, protože na začátku října, kdy oficiálně nastupuji tam nikdo pořádně nebude..
Mějte se krásně Petro, příjemný víkend.
Dana
Další reference najdete na této stránce.
